Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ale o třetím opakování se už nic neříká, navíc na horách to asi moc neplatí, protože řek je tam jen pramálo. A tak se stalo, že letošní sezónu jsme se ocitnul na tomhle kopci hned třikrát 😉

 

Grossvenediger (3666 m) se pro mě stal docela osudovým kopcem. Byla to jedna z prvních tří-tisícovek, kterou jsem v Alpách vylezl. Před pár lety jsem tam zažil opravdu intenzivní zážitek, kdy jsem si neplánovaně prohlížel ledovcovou trhlinu zevnitř, patnáct metrů hluboko a s nepočítaně metry ještě pode mnou. A letos tomu nebylo jinak, zajímavými příhodami se to jen hemžilo.

 

Nejčastěji se na Grossvenediger vyráží asi z Neue Prager Hütte (2976 m), ale můžete na vrchol vyrazit také z Defregger Haus (2962 m) nebo udělat přechod vrcholu z jedné chaty na druhou, a ještě to vzít přes Kristallwand (3310 m) a Badener Hütte (2608 m).

 

Cesta z údolí na chatu je vždy poměrně výživná, máte těžký batoh, nejste moc vyspaní po cestě a ještě vás čeká velké převýšení, ale pokud chcete něco vidět musíte zatnout zuby, pravidelně dýchat a stoupat 😉 Tady jsem zažil věc, která se mi v horách už dlouho nestala. Jednomu z klientů poměrně brzo došla šťáva a vystřídaly je silné křeče s tím, že měl co dělat, aby vůbec došel na chatu. A to jsme mu ještě vzali i batoh, ale i tak měl dost „oddechové“ tempo. Tělo bohužel někdy rozhodně za vás a druhý den musel dolů.

 

Vrcholový den si přejete alespoň trochu slušné počasí. Hory mají však svá pravidla a nepustí na vrchol každého. V červenci jsem měl cestou na vrchol mlhu, že by se dala krájet a v srpnu pro změnu takovou, že i ptáci šli pěšky 😊 To pak jdete po ledovci hodně po čuchu a trénujete intuici v praxi. V červenci nebyl s trhlinami moc problém, sněhová vrstva ještě dostatečně držela, ale v srpnu to bylo již o poznání horší a některé trhliny nehezky číhaly na toho, kdo se nachytá.

 

 

Odměnou za předchozí strádání byla třetí, letošní výprava na Grossvenediger začátkem října. V Alpách panoval tou dobou již druhý týden luxusního, babího léta a my jsme měli neskutečné štěstí na podmínky. Všude to hrálo barvami podzimu, nebe bylo jako vymetené a teploty přes den byly opravdu příjemné. Nehledě na to, že bylo již po sezóně, takže jsme byli na kopci takřka sami a romantiku na winterraumu doplňovalo praskání ohně v kamnech a horské výhledy.

 

Na ledovci se to trhlinami sice jen hemžilo a výstup nám stěžoval mrazivý vítr, ale průzračně modrá obloha a daleké výhledy byly tou správnou příchutí horského výstupu. Navíc na samotném vrcholu se vítr utišil a my jsme si mohli vychutnat svou hodinku vrcholového opojení, než půjdeme zase zpět. Takže letošní sezóna na Grossvenedigru se opravdu povedla, pustil nás třikrát na vrchol. Ale už netrpělivě vyhlížím tu zimní, abych se na tenhle kopec mohl vydat i na skialpech 😉

 

Při výstupu určitě nezapomeňte na dobré vybavení a partu kamarádů, na které se můžete spolehnout. Já jsem sebou měl mačky, cepín CT Alpin Tour, helmu Orion, sedák On-Sight, lano, na ledovec se hodí nějaký ten hardware, na winteraumu oceníte vařič MSR Wind Burner, dehydrovanou stravu LyoFood a klidný spánek jsem měl díky spacáku ME Helium 250 a placatce slivovice, to vše sbaleno do batohu Ortovox Peak 45 😉

Foto © T.Z.