Pomalu končí jeden parádní lezecký den ve skalách. Počací přálo, lezců bylo tak akorát, kochám se výhledy z vršků skal. Vylezené cesty jsou hezké linky, ale už jsem je v poslední době lezl několikrát, vím co čekat, kde je klíčový krok, lezu na jistotu. Ale jakoby nebyl celý den kompletní.

Chybí nějaká výzva, dotknutí se vlastní hranice, vystoupení z komfortní zóny. Když si tohle ke konci dne uvědomím, vím co mě volá. Je to místní vyhlášená linie na jedné z dominantních stěn. Dvacet pět metrů vysoká, exponovaná hrana se sporadickým jištěním. Takhle cesta tě zaujme na první pohled.  Svou elegancí, expozicí, ale i tíživým pocitem s nedostatku jištění. Najednou vím, že když se o tuhle cestu dnes nepokusím, příjde mi dnešek jako promarněný den.

Koukám do linie a prohlížím si jištění. Na celou délku jsou tak tři kruhy z toho ten poslední je vrcholový. Možnosti vlastního jištění jsou v kompaktní skále nulové. Chvíli stojím pod skalou a ptám se sám sebe zda se mi do téhle cesty vůbec chce, jestli těch vylezených metrů nebylo dnes tak akorát a jen si tu honím ego a chci si dokázat, že na tuhle cestu pořád mám?

Ale můj vnitřní hlas mi říká, že jsem tady zprávně. Navážu se na lano, obuju lezečky, zkontroluji doslova pár presek na sedáku a chvíji jen tak stojím pod skálou a soustředím se na svůj dech. Tohle mi pomáhá získat vnitřní klid a rozvahu potřebnou do morálové cesty.

Odlepím nohy od země a udělám první lezecké kroky. Okolí se najednous ztiší a  já jsem jakoby v jiném světě, v jiné kvalitě času. Lezu pomalu a soustředěně na každý, jeden krok. Dýchám.

Cvak, mám první kruh. Trochu si oddechnu vyklepu ruce. Teď vím, že v případě pádu nedám podlahu, ale čeká mě další dlouhý odlez, který smrdí nepříjemným pádem. Nechám tyhle myšlenky opět plavat a raději soustředěně lezu dál.

Najednou objevím starší skobu, woow skvělý dárek, cvakám a morál dostane nečekaný doping. Linie naštestí již zvolňuje a exponovaná hrana poskytuje více chytů. Cvakám předposlední kruh a za chvíli jsem u štandu. S radostí houknu na spolulezce a zhluboka si vydechnu.

Holt tady jsem v tradiční lezecké oblasti, kde místní skála nedovolovala sázet jištění po dvou metrech, jako na sportovkách a ani to v době budování cest nebylo zvykem. Tady prostě lezli jiní pánové, i proto to má zde své kouzlo. Navíc v dnešní hi-tech době není problém si do cesty přibalit pár šikovných friendů a sem tam si něco založit, aby měl člověk větší jistotu než nabere víc toho lezeckého morálu.

Takhle nějak jsem se cítíl, když jsem otvíral sezónu a tahal jednu z cest na jesenických skalách v oblasti, kde jsem s lezením začínal. Podobně jako dosl lezců, kteří tady taky lezli a dobře znají morálový charakter místních skal. Říkám si, co je na tom, lézt obtížnost, kterou jsem běžně zvyklý tahat na stěně nebo sportovkách, vždyť v tom není takový rozdíl? Ale pak zjistíš, že je a sakra velký! Když pod nohama máš odlezeno pár metrů a k jištění ještě kus, ačkoli jsi v cestě třeba i o stupeň nižží než běžně lezeš.

A nebo to může být ještě jinak? Proč pouhá myšlenka na potenciální pád a nebezpečí, člověka tak paralizuje, že se do cesty třeba vůbec nevydá. A je to vůbec k něčemu dobré lézt takové prásky, kde se třepeš strachy?

Motivaci k lezení na prvního si musí každý najít sám. Třeba to, že vystoupíš ze své komfortní zóny a právě díky tomu posouváš neskutečně dopředu. Že jsi totálně ponořený do flow a svět kolem tebe mizí. Že miluješ ten pocit nahoře na skále, když máš cestu za sebou. Nebo to, že to za tebe nikdo jiný nevyleze. Třeba taky díky téhle psychické zátěži, kterou prožiješ na skalách se pak můžeš lépe vypořádat s jinými těžkostmi, které tě v životě potkají.

Jak sakra získat morál drsných borců z dřívějších dob a nervy, ze železa, když pod skalou vypadá ta cesta tak hrůzostrašně? Asi nezbyde nic jiného než to prostě neustále zkoušet. Vzít si pár kousků vlastního jištění na sedák a postupně se prokousávat lezeckými metry, kterými trénuješ morál. Protože jedině mimo komfortní zónu se něco naučíš. V pohodlí gauče se sice nic nestane, ale taky toho člověk moc nezažije.  A po úspěšném lezeckém dni to pivo chutná prostě lépe 😉

Hore zdar!

 

Autor Tomáš Kadlec

Foto Tomáš Kadlec a Terezie Janyšková