Terka, moje klientka a teď už i skvělá kamarádka, píše o svém prvním ledovci.

 

Tom: „Nechceš s námi jet na konci prázdnin na ledovec?“

Já: „Zvládnu to?

Tom: „Jasně.“

Já: „Ok, tak mě tam napiš.“

A tím okamžikem na to přestávám myslet, protože co je více než za týden zapomínám, protože já prostě neplánuju.

Takže když mi dva dny před odjezdem připomíná, že naší výpravě rozeslal několik mailů a zdalipak už mám sbaleno, dělám překvapeně: „Fakt?“ a Tomáš protáčí oči poprvé.

Jsou lidi, kteří si pečlivě nastudují kam jedou, co je tam čeká, kolik tam co stojí, kde tam co je, pročtou si články těch, kteří tam byli a podobně. Moooc je obdivuju, já koukla na popisek na Tomových stránkách řekla si, že horší než LH24 to být nemůže a co nemám, to prostě nepotřebuju. Když to Tomovi píšu do zprávy, úplně cítím, jak protáčí oči podruhé..

No co už, za chvíli vyrážíme, Míša s Vlastíkem, kteří mě naberou do auta už jsou skoro tady. Tom jede s dalšími třemi borci druhým autem. Po šesti hodinách cesty se scházíme dohromady na parkovišti u jezerem Gosausee a já se uvedu tím, že sice jsem si pochvalovala, že jsem si schovala ty pohorky, co mi před deseti lety koupil bývalý manžel (a od té doby jsem je neměla, protože na Lysou přeci stačí lehké tenisečky), ale teď po nazutí na nohu jim okamžitě odpadla podrážka a jsou na vyhození.

Vlastík přikyvuje, že mu se to taky stalo, Tomáš učí zbylé kluky protáčet oči a Míša se mnou soucitně trpí a navrhuje nejbližší obchod.

Boty koupeny, dáváme společnou fotku u jezera a Tomáš ukazuje kde půjdeme. Ale to je fest dál než Lysá.. Modlím se, aby mě nezačaly tlačit ty super nové boty, které snad váží polovinu jak můj batoh a věřím Míše, že ty ponožky z merina, co mám až po kolena jsou fakt boží, nikdy nebudou smrdět a hlavně doufám, že se v nich neuvařím, protože dole je počasí na kraťasy a žabky.

Asi po třech hodinách a spoustě „Kdy už tam budem?“ (chápeš, že existují lidi, co neznají Shreka?) jsme už všichni na chatě a k mému překvapení je ve sprše jen jeden kohoutek. Ne, není to teplá. Celá chata ví, že jsem ve sprše, protože normálně ledovou vodu ani nevypiju, natož v ní udělat hygienu. Klepu se zimou ještě u večeře, která byla mimochodem skvělá a zaplať pánbůh i vegetariánské menu.

Když Tomáš vytáhne cepín, mačky a lano, ukáže se, že kromě mě jsou všichni zkušení horalové a tohle rozhodně není jejich první 3-tisícovka. Naštěstí mačky jsou takové lepší nesmeky a protáčením očí u uzlů jsme si s Tomem prošli před půlrokem, když jsem s ním začala lozit na stěně. Takže jsem vlastně v klidu a se všemi se ujišťujeme, že počasí vyjde, protože jsme vlastně kvůli předpovědi skoro neodjeli, ale když tak všichni držíme palce, bude hezky.

Budíček, snídaně, sbalit baťůžek, vyrážíme.

Je docela mlha, takže jen občas, když foukne, se kolem vynořují monumentální štíty a já v němém údivu žasnu, co dokázala příroda vytvořit a jak jsme v porovnáním s těmi obrovskými masami šutru mrňaví. Myslím, že nejlepší fotka nedokáže zachytit nádheru toho místa a nejde popsat pocit, který tě naplní, když se rozhlédneš kolem.

Když na to myslím, mám husinu na rukou a marně hledám slova, kterými to vyjádřit, ale možná to prostě musíš zažít. Usmívám se tady na monitor a tělem se mi rozlévá teplo a naplňuje mě vnitřní klid. Tam prostě není čas na blbosti, tam je člověk v absolutním souznění s přírodou a sebou samým.

Tady cesta je cíl.

V té nejčistší formě, které se ti může dostat.

Tam prostě JSI.

Tohle mi dal Hoher Dachstein, 2995 m.

Takže i když to byla strašná štreka, rozsekla jsem si nohu mačkou a ramena mám otlačená od batohu, doufám, že Tom zase něco vymyslí a vezme mě s sebou.

Tak sleduj vhtakademie.cz a zažíj to s námi 🖤.

Text a foto: Terezie Janyšková ©