„Tááák“, přehazuje mi Tomáš zbytek lana přes rameno a ukazuje, kam mám jít. „A jsi vedoucí lanového družstva.“

Pyšně si narovnám přilbu, zamávám cepínem na další lidi z party a pokračujeme v cestě na vrchol. Aha, už chápu, proč se tak vlekl. Není žádná sranda jít první a každým krokem se propadnout tak o půl metru, dělat drobné krůčky, aby to vyhovovalo všem ve skupince a držet tempo, když ti už po pár metrech tepovka klepe na 200.

Ale ten pocit…

Před tebou není nikdo..

Vidíš jen bílé pláně tak čistého sněhu, že si to nedovedeš představit. Každý krystalek září jako diamant, obloha je jako vymetená, sluníčko hřeje a seshora shlížíš na vrcholky ostatních zasněžených kopců.

Uvědomuji si, že tahle nádhera se pro mě stává vysoce návykovou a otáčím se se smíchem na Tomáše, že mu teda móóóc děkuji, protože po tomhle už je milovaná Lysá strašně srandovní.

Život začíná tady a vůbec mi nevadí, že dole v chatě není elektřina, všechno na jídlo jsme si museli přinést, včetně vařiče, že si musíme nabrat sněhu a roztopit ho na kamnech, abychom měli vodu a kadibudka je 10 metrů od chaty.

Právě jsem na místě, kam se budu vracet při svých meditacích, teď se cítím snad nejspokojenější a nejklidnější ve svém životě.

„Teri, zastav.“ Volá Tom a vytrhává mě z extáze. Realita tvrdě dopadá. Jirka na konci družstva bojuje s dechem téměř od začátku výstupu a Mirka má příznaky výškovky.

„Co budeme dělat?“ ptá se starostlivě Kamča, pátý člen naší výpravy.

Zvláštní pocit. Vrchol je na dohled, už vidíme kříž nahoře, ale ještě zbývá pořádný kus cesty.

Jako by najednou bylo proti nám i nebe, přiženou se mraky a během pár minut je mlha, že jde vidět sotva na pár metrů.

„Běžte sami, vy to vyběhnete za chvilku“, říká Jirka a já pozoruji Tomáše.

Zase mu musím vyseknout hlubokou poklonu s jakým klidem a rozvahou dělá rozhodnutí v „krizové situaci“. „Oukej, vy se pořádně zabalte a počkejte, my si pohnem.“

Rychle převazuje lano, zkontroluje Kamču a vyrážíme do mlhy. Zrychlili jsme tak o 300% a já sotva popadám dech. Najednou zastavuje a z něj cítím, že přemýšlí nad tím, jestli v tomhle počasí stojí za to pokračovat k vrcholu nebo se vrátit. Byla to jen chvilka, přesto tak intenzivní pocit..se změnou počasí na mě náhle dopadla únava a kdyby řekl, že se vrátíme, otočila bych to bez brblání.

A pak se stal zázrak.

Vítr odfoukl mraky, ukázalo se slunce a my kráčíme po téměř rovném hřebínku ke kříži.

Tak vděčná jsem snad v životě nebyla. Šťastně se objímáme, že nám to tak vyšlo, rychle pár fotek a téměř sbíháme ke zbytku party.

Naštěstí jsou v pohodě a vesele, v rámci možností, na nás mávají.

Sestupujeme na chatu a těšíme se až Tomáš zatopí v kamnech a dáme si teplé jídlo.

Zelená Mirka si jde lehnout a všichni jsme z toho trochu nervózní. Určitě by nám bylo veseleji, kdybychom to všichni zvládli a já radši honem vymetám z hlavy myšlenku na to, že by se to mohlo stát mě.

Mirka rychle vybíhá z chaty a nálada kolem stolu klesá k bodu mrazu. Už skoro nemluvíme, Tomáš se zakuklil do spacáku a taky nevypadá nejlíp a i Kamči došly veselé historky, ale i takhle to někdy chodí na horách.

Brzy se ukládáme ke spánku a spíme až do tří, kdy nás všechny vzbudí skupinka čelovek, které svítí do okna a dupou po schodech do horního patra.

„Přišla partička záchranářů, ale oni jdou hned dolů“, hlásí ráno Kamča, která s nimi stihla poflirtovat při čištění zoubků před chatou. „A prošlapou nám cestu.“

„Och, to bychom si měli pohnout s balením, protože venku přes noc začalo chumelit a před chatou je dobrých třicet čísel čerstvého sněhu a stále sněží“ popohání nás Mirka už s úsměvem, že se z toho vyspala a cítí se skvěle.

Rychle sestupujeme dolů a za pár hodin jsme dole v údolí, kde jsme si předevčírem dávali pivko v kraťáskách a triku. A dneska je náš stolek na terásce zapadaný sněhem.

Na parkovišti se loučíme s Mirkou a Jirkou, kteří jedou druhým autem a jsem za ně šťastná, že ikdyž „nedosáhli vrcholu“ jsou spokojení a v pohodě, že si to moc užili.

Tímto je moc zdravím a doufám, že se možná potkáme na nějaké další výpravě s VHT akademie.

Protože z „jednou“ se nestává pravidlo a příště půjdeme ještě výš.

Tak se přidej a zažij to s námi.

Stojí to za to.

Za podporu díky JsmeRab.